Vodní druh bradavnice s charakteris­tickými černými tečkami na stélce, které jsou někdy patrné až po seříznutí stélky žiletkou. Lišejník tvoří poměrně silnou, nejčastěji šedozelenou stélku, většinou zanořená peritecia a drobné askospory. Problematické je odlišení od podobného a vzácnějšího druhu H. scabra. Tradičně uváděné znaky na involukrelu a výrazné bazální černé vrstvě (typické primárně pro H. scabra, Thüs & Schultz 2009) podléhají značné variabilitě (Orange 2013). Důležitější je barva kortikálního pigmentu (hnědá u H. rheitrophila, primárně zelená u H. scabra) a větší askospory i perithecia, která u H. scabra výrazněji vystupují ze stélky (Orange 2013).

Roste na trvale ponořených či často zaplavovaných silikátových i vápnitých skalách a kamenech v prudce tekoucích čistých potocích, často s bradavnicí Verrucaria aquatilis a řasou Hildebrandia rivularis (Thüs & Schultz 2009). Vyhýbá se silně eutrofizovaným a znečištěným tokům. V Evropě je druh široce rozšířený v mírném pásu od nížin do hor na světlých i zastíněných stanovišítch. Z našeho území pochází řada historických údajů, např. z Krušných hor, z jejichž úpatí byl dokonce popsán druh Verrucaria sagedioides (Servít 1950), dnes synonymizovaný s H. rheitrophila. Recentní rozšíření je málo známé, údaje pocházejí např. z Beskyd, Šumavy, Blanského lesa, podhůří Novohradských hor, středního Povltaví a Podyjí.

Literatura: Servít M. (1950): The new lichens of the pyrenocarpae-group III. – Studia Botanica Čechoslovaca 11: 7–41. Thüs H. & Schultz M. (2009): Fungi: Lichens Pt. 1 (Süßwasserflora Von Mitteleuropa / Freshwater Flora of Central Europe). – Spektrum Akademischer Verlag, Heidelberg. Orange A. (2013): British and other pyrenocarpous lichens. − Cardiff: Department of Biodiversity and Systematic Biology, National Museum of Wales.

Ascomycota → Eurotiomycetes → Verrucariales → Verrucariaceae → Hydropunctaria