Téměř zapomenutý druh, který byl popsán jako plodný terikolní lišejník bez pyknid. Apotecia však tvoří zřídka a většinou se vyskytuje jako anamorfa se stopkatými pyknidami, které jsou podobné např. druhu M. misella. Pyknidy vyrůstají na tenké šedozelené stélce (nebo je stélka zanořená), jsou jednoduché či při bázi větvené a obsahují hnědý pigment (K–), často ale také modrozelený pigment v horní části, který někdy může v pyknidách dokonce dominovat. Zvláště u položek na dřevě se zanořenou stélkou bývá odlišení od podobných zástupců rodu velmi problematické.

Micarea osloensis roste nejčastěji na bázích jehličnanů a buků, ale také na tlejícím dřevě nebo vzácněji na odumřelých mechorostech. Upřednostňuje lesy středních a vyšších poloh, jak hospodářské, tak pralesního charakteru. Patří k toxitolerantním lišejníkům a najdeme ji i v oblastech výrazně postižených acidifikací substrátů. Zvláště v jehličnatých lesích může patřit k hojným druhům, avšak kvůli jejímu výskytu na bázích kmenů je snadné ji přehlédnout. Prozatím je známa jen z několika evropských zemí (Kantelinen et al. 2024). U nás byla doposud uváděna pod jménem M. botryoides. Tento lišejník je však primárně saxikolní, tvoří zpravidla zelenavou stélku a má větvené pyknidy.

Literatura: Kantelinen A., Svensson M., Malíček J., Vondrák J., Thor G., Palice Z., Svoboda S. & Myllys L. (2024): A phylogenetic study of Micarea melaeniza and similar-looking species (Pilocarpaceae) unveils hidden diversity and clarifies species boundaries and reproduction modes. – MycoKeys 106: 327–353.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Lecanorales → Pilocarpaceae → Micarea