Druh připomínající běžnější P. leioplaca s více či méně vypouklými až homolovitými bradavkami, obsahujícími 1–8 uzavřených apotécií. Pertusaria alpina se liší především osmi spórami ve vřeckách, často tmavěji zabarvenými vrcholy plodných bradavek a údajně má také více šedavý nádech nežli P. leioplaca (Dibben 1980). Podobným druhem je i P. constricta, který však mívá relativně vyšší bradavky s více zkosenými stěnami, a tím pádem i více zúženou bázi.

Děratka horská je považována za amfiboreální element (Dibben 1980) a vyskytuje se především na hladké borce listnatých dřevin, a to především na větvích a mladých stromech. Patří k charakteristickým lišejníkům horských bukových lesů. Ve střední Evropě je hojně uváděna z Alp. Na našem území byla sbírána historicky v Krkonoších V. Kuťákem z okolí Špindlerova Mlýna (Erichsen 1936, Kuťák 1952, Hanko 1983). Starší nepotvrzené údaje pocházejí rovněž ze Žďárských vrchů (Kovář 1906, 1909; jako P. laevigata* var. laevigata či f. alpina) a z Rychlebských hor (Müller 1951).

Literatura: Kovář F. (1906): Příspěvek ku květeně lišejníků v krajině Žďárské na Moravě. – Věstník Klubu Přírodědců v Prostějově 8: 55–68. Kovář F. (1909): Vegetační poměry v krajině Žďárské. – Žďárský obzor, Žďár na Moravě. Erichsen C. F. E. (1936): Pertusariaceae. – In: Rabenhorsts Kryptogamenflora, 2nd IX., Abt. 5 (1), p. 319–728, Leipzig. Müller J. (1951): Výsledky botanického výzkumu vápenců severozápadního Slezska. – Přírodovědný sborník Ostravského kraje 12: 48–73. Kuťák V. (1952): Lišejníky v Krkonoších. – Časopis Národního muzea 121: 106–116. Dibben M. J. (1980): The chemosystematics of the lichen genus Pertusaria in North America north of Mexico. – Milwaukee Public Museum Publications in Biology and Geology 5: 1–162. Hanko B. (1983): Die Chemotypen der Flechtengattung Pertusaria in Europa. – Bibliotheca Lichenologica 19: 1–297.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Pertusariales → Pertusariaceae → Pertusaria