Známý sorediózní lišejník, charakteristický svou hořkou chutí způsobenou přítomností diagnostického lišejníkového metabolitu, kyseliny pikrolichenové (KC+ fialová reakce). Monograf skupiny Dibben (1980) rozeznává dva chemotypy na základě přítomnosti protocetrarové kyseliny (Pd+) či její absence (Pd-) a obě tyto chemické rasy uvádí i z našeho území. Ve skutečnosti však tvorba protocetrarové kyseliny zřejmě souvisí s tvorbou plodnic, které bývají nenápadné a skryté ve výstupcích tvořících sorály. Plodné, stejně jako sterilní exempláře s rudimentálními či juvenilními apotécii kyselinu protocetrarovou obsahují (Tønsberg 1992). Snadno zaměnitelným druhem je děratka P. albescens, která se mimo chemismu (mastné látky a záporné bodové reakce) liší výrazněji ohraničenými sorály a nápadnou, často zónovitou prvostélkou (prothallem). Výjimečně se objevují také formy děratky hořké s izídiemi či atypické, čistě fertilní exempláře bez sorédií, popsané dříve jako samostatný druh Pertusaria slesvicensis (Erichsen 1940; cf. Tønsberg 1992).

Řadí se mezi běžné epifytické druhy a ve střední Evropě patří k nejhojnějším zástupcům rodu. Vyskytuje se v lesní i otevřené krajině od nížin do hor, hlavně na borce listnatých dřevin. Známé jsou ale také lignikolní, muscikolní a saxikolní výskyty. Aktuálně je vzácná v severní části Čech, kde v druhé polovině minulého století ustoupila vlivem silného imisního zatížení.

Literatura: Erichsen C. F. E. (1940): Neue Pertusarien nebst Mitteilungen über die geographische Verbreitung der europäischen Arten. – Annales Mycologici 38: 16–55. Dibben M. J. (1980): The chemosystematics of the lichen genus Pertusaria in North America north of Mexico. – Milwaukee Public Museum Publications in Biology and Geology 5: 1–162. Tønsberg T. (1992): The sorediate and isidiate, corticolous, crustose lichens in Norway. – Sommerfeltia 14: 1–331.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Pertusariales → Pertusariaceae → Pertusaria