Stužkovec velmi podobný druhu R. obtusata, od něhož se liší celkově většími rozměry, širšími laloky a sorály přítomnými také na okrajích a ploše laloků (Nimis et al. 2018). Odlišitelný je také matnějšími a více kompaktními laloky (u R. obtusata je stélka více lesklá a dutá) a charakteristická je přítomnost divarikatové kyseliny (Stenroos et al. 2016). Oba druhy od sebe v minulosti často nebyly odlišovány, případně byla R. baltica řazena pouze jako varieta druhu R. obtusata (např. Černohorský et al. 1956).

Na rozdíl od vlhkomilnějšího lesního druhu R. obtusata se jedná se o lišejník s temperátním rozšířením a výskytem v otevřených listnatých lesích v nižších polohách. Na místech svého severního maxima v jižním Finsku se ale objevuje především v otevřené urbanizované krajině (Stenroos et al. 2016). Stužkovec baltský je od nás udáván jako epifyt z (pravděpodobně) mírně obohacené borky především dubů, ale také např. modřínů. V Evropě patří k široce rozšířeným, ale vzácným a málo známým lišejníkům. Z území ČR existují jen historické doklady. Byl vícekrát uváděn hlavně J. Suzou z první poloviny 20. století (viz katalog Vězda & Liška 1999) z jižní Moravy (Podyjí, Moravský kras, Kunštátsko) a J. Andersem z Českolipska. Pravděpodobně posledním a zároveň nejvýše položeným nálezem od nás je sběr J. Suzy ze Šumavy, z kůry osiky v Povydří (Suza 1936).

Literatura: Nimis P.L., Hafellner J., Roux C., Clerc P., Mayrhofer H., Martellos S. & Bilovitz P.O. (2018): The lichens of the Alps – an annotated checklist. – Mycokeys 31: 1–634. Stenroos S., Velmala S., Pykälä J. & Ahti T. (2016): Lichens of Finland. – Norrlinia 30: 1–896. Černohorský Z., Nádvorník J. & Servít M. (1956): Klíč k určování lišejníků ČSR. I. díl. − ČSAV, Praha. Suza J. (1936): Doplňky k rozšíření lišejníků v Čechách. Část III. – Časopis Národního Muzea 110: 107–113.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Lecanorales → Ramalinaceae → Ramalina