Jeden z našich vzácnějších zástupců rodu Biatora. Lišejník je víceméně vázaný na staré pralesovité porosty a na rozdíl od většiny svých příbuzných výrazně upřednostňuje starší stromy. Zajímavá je částečná substrátová změna preferencí oproti minulosti, zřejmě zapříčiněná imisním okyselením prostředí v druhé polovině minulého století. Staré předválečné herbářové doklady od nás pocházejí především ze smrků, zatímco obvyklým porofytem v současnosti je zejména buk, případně javor klen (Printzen & Palice 1999). Většina údajů publikovaná M. Servítem jako Lecidea (= Biatora) helvola ze Šumavy a Českomoravské vrchoviny náleží právě druhu Biatora fallax (Palice 1998). V ČR byl tento druh recentně zaznamenáván pouze v méně dotčených pralesovitých porostech jihozápadních Čech (včetně jižních Brd), a to v bučinách, suťových lesích a vzácněji i v rašelinných borech a horských smrčinách. Poměrně izolovaný je výskyt v Orlických horách (Halda et al. 2018). V některých pralesích na Šumavě a v Novohradských horách může být na bázích starších stromů lokálně i hojným druhem, ale celkově patří k raritám a poměrně spolehlivým bioindikátorům ekologické kvality a kontinuity lesa. Ve východních částech republiky nebyl tento druh recentně potvrzen a možná zde zcela vymizel.

Literatura: Palice Z. (1998): Poznámka k identitě některých sběrů lišejníků M. Servíta v herbáři PRC. – Bryonora 21: 11–13. Printzen C. & Palice Z. (1999): The distribution, ecology and conservational status of the lichen genus Biatora in central Europe. – Lichenologist 31: 319–335. Halda J. P., Bouda F., Malíček J., Palice Z., Svoboda D. & Vondrák J. (2018): Přírodní rezervace Černý důl – miniaturní relikt bukového pralesa v Orlických horách. – Orlické hory a Podorlicko 25: 237–252. Printzen C. & Palice Z. (1999): The distribution, ecology and conservational status of the lichen genus Biatora in central Europe. – Lichenologist 31: 319–335.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Lecanorales → Ramalinaceae → Biatora