Buelia charakteristická světle šedou až bílou stélkou, nesoucí šedé sorály, které často mají fialový nádech (odtud pochází i latinské jméno). Ve skutečnosti se nejedná o buelii, ale o sterilní sorediozní variantu a zároveň o „fotomorfu“ s trebouxioidní řasou, náležící lišeníku Lecanographa amylacea, který je jinak plodný, nesorediozní a obsahuje trentepohlioidní řasu (Ertz et al. 2018). Obě varianty jsou funkčně odlišné, mají mírně odlišnou ekologii a velmi odlišné rozšíření. Zatímco plodná L. amylacea je rozšířena v oceanických a mediteránních oblastech, sterilní varianta (pro ni zde zachováváme název Buellia violaceofusca) je v Evropě široce rozšířena a je aktuálně známa i z ČR (L. amylacea recentně známa není).

Vyskytuje se typicky na hrubé borce starých dubů, a to na místech chráněných před deštěm, často ve společnosti druhů Chrysothrix candelaris či Caloplaca lucifuga. Najdeme ji například v rozvolněných dubových porostech v zařízlých údolích potoků či ve světlých suťových lesích. V rámci Evropy patří k vzácným lišejníkům s relativně širokým areálem. V ČR je známa teprve od roku 2014 (Šoun et al. 2015), avšak od té doby byla nalezena na několika lokalitách v nízkých polohách i v horách. Těžiště výskytu má v oblastech s dostatkem starých stromů (nižší polohy), jako např. Třeboňsko (Novořecká bašta) a Českobudějovicko (hojný výskyt v údolí Kozlovského potoka u Poněšic). Nejvýše položený nález má v NPR Boubínský prales na Šumavě (1100 m n. m.), kde se vyskytuje na borce jilmu horského společně s velmi vzácným lišejníkem Acolium karelicum.

Literatura: Ertz D., Guzow-Krzemińska B., Thor G., Łubek A. & Kukwa M. (2018): Photobiont switching causes changes in the reproduction strategy and phenotypic dimorphism in the Arthoniomycetes. – Scientific Reports 8:4952 [14 p.]. Šoun J., Vondrák J. & Bouda F. (2015): Vzácné a málo známé druhy lišejníků Třebíčska a okolí. ‒ Bryonora 56: 1‒23.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Caliciales → Caliciaceae → Buellia