Velmi variabilní dutohlávka, která tvoří různě větvené, šedozelené až hnědé stélky pokryté kůrou a často také perforované pohárky. Existují statné, nahoře bohatě proliferující kadeřavé typy s četnými špičatými výrůstky v apikálních částech podécií, nesoucích pyknidy, které odpovídající nominátní varietě crispata. Na druhou stranu je možné najít i velmi subtilní, hnědé, dichotomicky větvené morfotypy, které se častěji vyskytují také např. u nás a na první pohled mohou připomínat i zcela nepříbuznou pukléřku Cetraria aculeata. Vysoké, spoře větvené formy mohou dosahovat 10 i více cm (var. cetrariiformis). Perforované pohárky či úžlabí horních větévek u drobných útlých exemplářů mohou pomoci tento druh rozpoznat od některých habituálně podobných forem C. gracilis (Sandstede 1931). V případě nejistoty pak může pomoci ochutnávka (mírná chuť u C. crispata díky absenci fumarprotocetrarové kyseliny) nebo negativní bodová reakce či posvícení pod UV světlem (UV+ bíle, obsah kyseliny squamatové). Nicméně ze zahraničí jsou známé i chemotypy s barbatovou či thamnolovou kyselinou (Ahti & Stenroos 2013). Vzhledem k velké variabilitě byla u C. crispata popsána celá řada forem, včetně šupinatých typů podobných běžné dutohlávce C. squamosa.

Dutohlávka kadeřavá se vyskytuje na kyselé půdě, rašelině, vzácně i na dřevě a mechatých skalách v horských a boreálních oblastech. Z našeho území pochází poměrně značné množství historických údajů, zejména ze západní poloviny země (viz katalog Vězda & Liška 1999). Poslední publikovaná data z ČR pocházejí z 90. let z fytocenologických snímků vřesovištních společenstev centrální Šumavy (Geringhoff & Daniëls 1998). Nepublikované recentní nálezy jsou doloženy z Krkonoš, Šumavy a Českého Švýcarska, a to především z přirozených typů biotopů, jako jsou rašeliniště, ledovcové kary, balvanité sutě, reliktní bory apod. (Palice & Malíček, nepubl.). Z neznámých příčin tento druh na území ČR ustoupil. Na druhou stranu může být i regionálně přehlížený a zaměňovaný za podobné běžné druhy. Zřejmě málokdy se u nás totiž vyskytují typické, dobře vyvinuté morfotypy, známé např. ze severní Evropy.

Literatura: Sandstede H. (1931): Die Gattung Cladonia. – In: Rabenhorst L., Kryptogamenflora von Deutschland, Österreich und der Schweiz, Leipzig, Band IX, Abt. 4 (2): 1–531. Geringhoff H. & Daniëls F.J.A. (1998): Vegetationskun­dliche Untersuchungen zu Zwergstrauch-Heiden in Gebirgslagen der Tschechischen Republik. – Tuexenia 18: 103–117. Ahti T. & Stenroos S. (2013): Cladoniaceae. – In: Ahti T., Stenroos S. & Moberg R. [eds], Nordic Lichen Flora 5: 87–89.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Lecanorales → Cladoniaceae → Cladonia