Dutohlávka modrozelená je nápadná svými velkými přízemními šupinami, které bývají těsně nahloučené a v suchém stavu často s okrově či žlutavě hnědým nádechem. Jako jediný lišejník u nás reaguje měděnkově zeleně s chlorovým vápnem © díky přítomnosti strepsilinu. Podecia se tvoří jen vzácně a jsou krátká, kornatá, obvykle na vrcholu zakončená apotécii. Pyknidy jsou poměrně časté a tvoří se přímo na šupinách. Drobné exempláře bez podetií a pyknid mohou snadno uniknout pozornosti nebo být zaměněny za šupiny jiných dutohlávek.

Roste na kyselých a živinově chudých půdách s nízkou konkurencí cévnatých rostlin, včetně občasně disturbovaných míst od nížin do hor. Jak vyzdvihuje Suza (1946), jedná se především o typického průvodce vřesovišť, kde se vyskytuje často společně s druhy Dibaeis baeomyces, Pycnothelia papillaria a Stereocaulon condensatum. Objevuje se také na písčinách, skalních stepích a ve světlých borech. Patří k suboceánickým lišejníkům, což je patrné i z rozšíření v ČR, kde většina lokalit pochází ze západní části Čech. Zde se vyskytuje roztroušeně v oblastech s písčitými půdami a v říčních údolích. V minulosti zřejmě býval tento druh hojnější, ale ustoupil spolu s eutrofizací krajiny, likvidací vhodných stanovišť a změnou hospodaření.

Literatura: Suza J. (1946): K lichenologickému rázu středoevropských vřesovin, především xerothermních obvodů. – Věstník Královské české společnosti nauk 1944/18: 1–35.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Lecanorales → Cladoniaceae → Cladonia