Letharia vulpina (L.) Hue

větvičník žlutý

Větvičník žlutý je díky své výrazně žluté až žlutozelené barvě nepřehlédnutelným lišejníkem. Roste na tvrdém dřevě a borce jehličnanů na otevřených stanovištích, včetně světlých lesů, vzácně také na silikátových skalách. Může osídlovat i různé dřevěné stavby, ploty apod. Ekologicky se řadí k boreálně-montánním prvkům s kontinentální preferencí. Jeho optimum se nachází v přirozených horských lesích při horní hranici lesa. V České republice je velmi vzácný. Donedávna existovalo pouze několik starých údajů z plotu, doškových střech a smrků v Krkonoších (počátek a polovina 19. století) a z polostinných pískovců v Českém Švýcarsku, kde ho v roce 1905 sbíral při Gabrielině stezce nedaleko Pravčické brány G. Lettau (Schade 1954). Až po více než 90 letech jsou od nás zaznamenány nové nálezy na dřevěných plotech: v roce 1996 u Bučiny na Šumavě a od roku 2016 je monitorována lokalita ve Vlasenicích u Kamenice nad Lipou.

Nedávno byl pomocí molekulárních metod od L. vulpina vylišen kryptický, morfologicky nerozeznatelný druh L. lupina (Altermann et al. 2016). Vyskytuje se především na západě Severní Ameriky, kde je hojnější než L. vulpina. Potvrzen byl však i z Maroka a Švýcarska a jeho výskyt je tedy možný i u nás.

Stélka větvičníku žlutého obsahuje velké množství kyseliny vulpinové, která lišejník pravděpodobně chrání proti okusu (Stephenson & Rundel 1979). Především pro masožravce je to látka toxická, proto se dříve ve Skandinávii vkládala rozemletá sušená stélka větvičníku do návnad a využívala k trávení lišek a vlků. I v Kalifornii si byli lidé vědomi jeho jedovatosti a používali jej k hubení veverek. V některých zemích se tento lišejník používal jako barvivo (jak český název napovídá, barví na žluto) či v tradiční lidové medicíně (Svanberg & Ståhlberg 2017). Antibiotické účinky kyseliny vulpinové byly později prokázány i vědeckou studií (Lauterwein et al. 1995).

Literatura: Schade A. (1954): Über Letharia vulpina (L.) Vain. und ihre Vorkommen in der Alten Welt. – Berichte der Bayerischen Botanischen Gesellschaft 30: 108–126. Altermann S., Leavitt S. & Goward T. (2016): Tidying up the genus Letharia: introducing L. lupina sp. nov. and a new circumscription for L. columbiana. – Lichenologist 48: 423–439. Šoun J., Bouda F., Kocourková J., Malíček J., Palice Z., Peksa O., Svoboda D. & Vondrák J. (2017): Zajímavé nálezy lišejníků z čeledi Parmeliaceae v České republice. – Bryonora 60: 46–64. Stephenson N. L. & Rundel P. W. (1979): Quantitative variation and the ecological role of vulpinic acid and atranorin in thallus of Letharia vulpina. – Biochemical Systematics and Ecology 7: 263–267. Svanberg I. & & Ståhlberg S. (2017): Killing Wolves with Lichens: Wolf lichen, Letharia vulpina (L.), Hue. – in Scandinavian folk biology. Swedish Dialects and Folk Traditions p. 173–187. Lauterwein M., Oethinger M., Belsner K., Peters T., & Marre R. (1995): In vitro activities of the lichen secondary metabolites vulpinic acid,(+)-usnic acid, and (-)-usnic acid against aerobic and anaerobic microorganisms. – Antimicrobial agents and chemotherapy 39: 2541–2543.

taxonomické zařazení:

Ascomycota Lecanoromycetes Lecanorales Parmeliaceae Letharia


ohrožení:CR – kriticky ohrožený

Výskyt v Česku

Počet záznamů: 1, z toho ověřených 1. Kliknutím na vybraný čtverec se zobrazí konkrétní údaje včetně pramenů.

Legenda

údaj po zadaném roce
údaj starší než zvolená hranice
V mapě se nezobrazují záznamy označené jako chybné nebo pochybné.
0
věrohodný údaj
nejistý údaj
chybný údaj
nerevidovaný údaj

Preference nadmořské výšky

Rozdělení dle stáří nálezu

Typ substrátu

Nejčastější substráty

© Botanický ústav AV ČR, v. v. i. 2020–2021