Převážně epifytický druh, nedávno oddělený od P. saxatilis, široce rozšířený v Evropě a známý i ze severní Afriky. Roste hlavně na kůře listnatých stromů, méně na jehličnatých, vzácně také na dřevě a kamenech. Jeho rozlišování od ostatních druhů skupiny P. saxatilis je problematické a některé práce ho považují za kryptický druh s jistotou určitelný jen pomocí DNA (např. Corsie et al. 2019). Morfologicky bývá charakterizován ojíněnými laloky a často zploštělými, tlustými izidiemi; chemicky obligátní přítomností kyseliny lobarové a mastných kyselin. V ČR se jedná o nejběžnějšího epifytického zástupce skupiny Parmelia saxatilis agg. Toleruje stinnější biotopy, proto bývá hojný např. v bučinách. Údaje v tomto atlasu jsou z podstatné části ověřeny pomocí DNA nebo TLC. Dle předběžných dat se zdá, že na území ČR je P. ernstiae od podobných druhů P. saxatilis a P. serrana dobře vyhraněna svými sekundárními metabolity a není tedy nezbytné ověřovat určení pomocí DNA.

Literatura: Corsie E., Harrold P. & Yahr R. (2019): No combination of morphological, ecological or chemical characters can reliably diagnose species in the Parmelia saxatilis aggregate in Scotland. – Lichenologist 51: 107–121.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Lecanorales → Parmeliaceae → Parmelia