Tato děratka makroskopicky připomíná běžné druhy P. albescens a P. amara, avšak chemicky je podobná druhu P. pupillaris (obsah kyseliny fumarprotocetra­rové, Pd+ červená reakce). Od posledně jmenovaného lišejníku se liší výrazněji vyvinutou stélkou a přítomností sukcinprotoce­trarové kyseliny. Tato látka je uváděna rovněž z velmi podobného skalního druhu P. aspergilla, u které se nachází ve stejné či vyšší koncentraci nežli fumarprotocetrarová kyselina (Tønsberg 1992).

Pertusaria borealis se řadí k boreálním lišejníkům kyselé borky. Uváděna je z listnatých i jehličnatých dřevin. V severní Evropě se vyskytuje poměrně hojně (např. Tønsberg 1992), avšak ve střední části kontinentu jsou údaje velmi ojedinělé. Mimo Alpy je známa ještě z německé strany Šumavy (Wirth et al. 2013). Na našem území patří k vzácným druhům vázaným na horské pralesovité porosty. Recentně byla nalezena na více lokalitách na Šumavě a v Žofínském pralese v Novohradských horách. Historické nálezy nejsou známy.

V současném pojetí P. borealis zřejmě zahrnuje minimálně dva taxony. Plodný materiál z Norska obsahoval šestisporická vřecka (Tønsberg 1992), zatímco recentně sebraný doklad z Aljašky vřecka s jedinou askosporou (Spribille et al. 2010).

Literatura: Tønsberg T. (1992): The sorediate and isidiate, corticolous, crustose lichens in Norway. – Sommerfeltia 14: 1–331. Spribille T., Pérez-Ortega S., Tønsberg T. & Schirokauer D. (2010): Lichens and lichenicolous fungi of the Klondike Gold Rush National Historic Park, Alaska, in a global biodiversity context. – Bryologist 113: 439–515. Wirth V., Hauck M. & Schultz M. 2013: Die Flechten Deutschlands. – Ulmer (Stuttgart). Malíček J., Palice Z. & Vondrák J. (2018): Additions and corrections to the lichen biota of the Czech Republic. – Herzogia 31: 453–475.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Pertusariales → Pertusariaceae → Pertusaria