Nenápadná bradavnice s převážně hnědou stélkou, která je zrnitá až souvislá a často je tvořená goniocystami (25–50 µm). Peritecia jsou velmi drobná (0,11–0,19 mm), zhruba z ¼ až ½ ponořená a pro tento druh typicky mimořádně hustě nahloučená. Involukrelum bývá tenké a obvykle sahá až k bázi excipula. Askospory měří přibližně 12,6–15,2 × 5,0–6,4 µm a mohou být i dvoubuněčné. Od podobných druhů (např. V. hunsrueckensis, V. lapidicola, V. umbrinula) se nejlépe odlišuje kombinací malých spor, velmi vysoké hustoty peritecií a často i přítomností goniocyst ve stélce.

Roste především na drobných kamenech ležících na zemi, nejčastěji na silikátech, méně na vápenci či serpentinitu; může se objevit i na cihlách a několik údajů pochází také z borky na bázích kmenů či kořenových nábězích. Vyskytuje se na různých typech stanovišť – v lesích, na okrajích cest i na narušených plochách (např. výsypky, lomy). Častá je v polostínu až stínu, ale roste i na osvětlených místech. Většina lokalit je spíše suchá, přesto byla zaznamenána i na periodicky smáčených kamenech u potoka.

Celkové rozšíření zatím není dobře známé, protože druh byl popsán teprve v roce 2024. Ve Finsku (odkud pochází typový materiál) je považován za běžný; další údaje jsou známy z Německa a Velké Británie. V České republice je potvrzen několika sekvenovanými položkami z Týřova, z PR Bořinka v Blanském lese a z NPR Drbákov–Albertovy skály.

Literatura: Pykälä J., Kantelinen A. & Myllys L. (2024): Seven new species of Verrucaria from calcareous and siliceous rocks of Finland. – The Lichenologist 56: 259–272.

Ascomycota → Eurotiomycetes → Verrucariales → Verrucariaceae → Verrucaria