Tento málo známý druh bradavnice za sucha vytváří bělavou, často rozpukanou stélku a nápadná polozanořená peritécia s obnaženým vrcholem. Involukrelum je těsně přirostlé a obvykle dosahuje zhruba do poloviny výšky peritécií. V základních znacích je prakticky shodný s V. muralis, od které se liší především ekologicky.

Lišejník je uváděn především z přeplavovaných vápnitých i silikátových kamenů kolem potoků a řek (např. Thüs & Schultz 2009), ovšem existují také údaje ze stinných vápnitých kamenů v lese (např. Orange et al. 2023). K takovým patří i jediný molekulárně ověřený údaj z ČR, který pochází z kousku opuky v Oboře Hvězda v Praze. Tři historické lokality uvádí také Servít (1954), který však vůbec nezmiňuje výskyt na přeplavovaných stanovištích.

Druh byl původně popsán již v polovině 19. století jako V. submersa Schaer., avšak vzhledem k existenci dříve popsaného taxonu se stejným jménem bylo později vytvořeno náhradní jméno (nomen novum) – V. submersella (Servít 1954). Fylogeneticky je V. submersella blízká převážně vápnomilným vodním druhům ze skupiny V. elaeomelana (Thüs et al. 2015).

Literatura: Orange A., Cannon P., Prieto M., Coppins B., Sanderson N. & Simkin J. (2023): Verrucariales: Verrucariaceae. – Revisions of British and Irish Lichens 31: 1–104. Palice Z. & Malíček J. (2025): Lišejníky přírodní památky Obora Hvězda v Praze. – Bohemia centralis 39: 99–135. Servít M. (1954): Československé lišejníky čeledi Verrucariaceae. – Nakladatelství ČSAV, Praha. Thüs H. & Schultz M. (2009): Fungi: Lichens Pt. 1 (Süßwasserflora von Mitteleuropa / Freshwater Flora of Central Europe). – Spektrum Akademischer Verlag, Heidelberg. Thüs H., Orange A., Gueidan C., Pykälä J., Ruberti C., Lo Schiavo F. & Nascimbene J. (2015): Revision of the Verrucaria elaeomelaena species complex and morphologically similar freshwater lichens (Verrucariaceae, Ascomycota). – Phytotaxa 197: 161–185.

Ascomycota → Eurotiomycetes → Verrucariales → Verrucariaceae → Verrucaria