Nejběžnější z našich žlutozelených terčovek rodu Xanthoparmelia. Od ostatních zástupců se liší zejména kombinací černé spodní strany laloků a přítomností komplexu kyseliny stiktové ve dřeni (reakce s KOH žlutá až oranžová). Najdeme ji na silikátových i vyvřelých skalách a kamenech od nížin do hor (do přibližně 1000 m n. m.) na osluněných místech. Často bývá dominantním druhem těchto stanovišť. Nevyhýbá se ani eutrofizovaným místům. Příležitostně také přechází na báze kmenů a dřevo. U nás i v Evropě se jedná, mimo vápencové oblasti, o běžný druh.

Z našeho území existuje nejistý údaj o výskytu velmi podobného, ale teplomilnějšího druhu X. verrucigera z Máslovické rokle severně od Prahy (Suza 1940). Dokladová položka však nebyla nalezena ani druh na dané lokalitě nebyl potvrzen (Orthová 2003). Od X. conspersa se liší především chemicky – přítomností kyseliny lusitanové a verrucigerové a absencí kyseliny norstiktové (reakce s KOH žlutá). Výskyt tohoto velmi teplomilného druhu je u nás málo pravděpodobný a ani z okolních států není udáván.

Literatura: Suza J. (1940): Doplňky k rozšíření lišejníků v Čechách. Část V. – Časopis Národního musea, sect. natur., 114: 77–86. Orthová V. (2003): Rastie lišajník Xanthoparmelia verrucigera v Čechách? – Bryonora 32: 1–2.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Lecanorales → Parmeliaceae → Xanthoparmelia