Nejběžnější z našich neizidiozních žlutozelených terčovek rodu Xanthoparmelia. Od podobných druhů se liší kombinací hnědé spodní strany laloků a obsahem kyseliny salazinové ve dřeni (KOH+ červená). U nás roste hojně na vhodných stanovištích v celém území. Najdeme ji na výslunných silikátových a vyvřelých skalách, jak kyselých, tak bazických, od nížin do hor, s těžištěm rozšíření v nižších a středních polohách. Místy přechází také na půdu. I v Evropě a celé západní Eurasii je široce rozšířena.

Z našeho území byl v minulosti uváděn málo známý a velice podobný terikolní druh X. pulvinaris. Je znám především z Maďarska, kde je dodnes rozlišován. Od X. stenophylla se liší habitem a ekologií – roste nejčastěji na vápnitých či písčitých trávnících a holé vápencové zemi (Farkas et al. 2015).

Literatura: Farkas E., Kursinszki L., Szőke É. & Molnár K. (2015): New chemotypes of the lichens Xanthoparmelia pulvinaris and X. subdiffluens (Parmeliaceae, Ascomycota). – Herzogia 28: 679 – 689.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Lecanorales → Parmeliaceae → Xanthoparmelia