Tento téměř celosvětově rozšířený taxon, známý i z tropů, bývá dáván za příklad folikolního lišejníku, tj. druhu schopného osidlovat listy, v našich podmínkách jehlice stromů. Jeho substrátová ekologie je však mnohem širší a jako typický pionýrský druh není příliš vyhraněný. Vyžaduje především příhodné mikroklimatické podmínky se stabilnějšími vlhkostními poměry a zastíněním. Kromě jehlic a tenkých větviček se vyskytuje na kmíncích borůvek a hladké kůře různých dřevin. Znám je také ze dřeva (včetně pařezů), exponovaných kořenů, starých chorošů, zastíněných skalek a drobných, volně ležících nebo recentně exponovaných kamenech.

V ČR byl dlouhou dobu (od 30. let minulého století) nezvěstný a znovuobjeven až v novém miléniu. V době sestavování Červeného seznamu (Liška & Palice 2010) byl považovaný za vzácný, a proto mu byl přidělen v současné době neadekvátní statut kriticky ohroženého druhu. V posledních dvou desetiletích se však evidentně šíří a bývá nacházen na stinnějších místech širokého spektra stanovišť včetně hospodářských lesů či parků, kde vyhledává místa s lokálně vlhčím mikroklimatem. Zřejmě nově osidluje také místa s ochuzenou epifytickou flórou, kde ještě doznívají důsledky imisního zatížení z konce minulého století, např. větvičky smrků (včetně vysazovaného druhu Picea pungens) v hřebenových partiích Jizerských hor. Nejlépe vyvinuté populace se objevují na živých přízemních větvích mladých jehličnanů, kde se často vyskytuje ve společnosti dalších zástupců rodu, F. subtilis a F. viridisorediata. Porosty třpytky Bouteilleovy mohou vytvářet rozsáhlé, světle šedé až modravé povlaky na jehličí, kde mohou připomínat postřiky vápnem. V současnosti se vyskytuje na většině území ČR s výjimkou nejsušších a nejteplejších oblastí.

Ascomycota → Lecanoromycetes → Lecanorales → Pilocarpaceae → Fellhanera